„Strach je přirozený, je třeba ho překonat,” říká o podnikání Hana Hindráková

Podnikat se dá skutečně různými způsoby a ne vždy jsou začátky jednoduché. Přesto stojí zato vytrvat. Své o tom ví i česká spisovatelka, autorka románů převážně z afrického prostředí Hana Hindráková. Afrika, kterou několikrát navštívila jako dobrovolnice, ji nejen okouzlila, ale také zasáhla mnoha dramatickými lidskými příběhy. Právě o nich pak začala psát své romány a dnes je z ní uznávaná spisovatelka. Je zároveň i úspěšnou podnikatelkou?

Hana Hindráková – na první pohled křehká žena, která při pomoci Africe málem zemřela na malárii, přesto jí pomáhá dál.

Měla jste v sobě vždycky touhu po svobodě a přesvědčení, že jednou budete chtít podnikat a nebýt někde zaměstnaná?

Vůbec ne. Měla jsem z toho hrůzu. I když to tak asi nevypadá, jsem člověk, který má rád jistoty a nerad vstupuje do čehokoliv nejistého. Při vysoké škole jsem pracovala na částečný úvazek ve firmě, která se zabývala výrobou automatických dveřních systémů. Byl tam skvělý šéf, a tak jsem nakonec zůstala i po dokončení vysoké školy, přestože to nebyl vůbec můj obor. Naceňovala jsem automatické dveře, komunikovala s architekty a se stavebními a hliníkářskými firmami. Byla to technická práce, ale bavila mě. Potom jsem se rozhodla pro změnu a našla si práci v hotelu, kde jsem se věnovala rezervacím a pořádání konferencí. U obou zaměstnání mi vyhovovala jistota pravidelného měsíčního příjmu a práce mě i vcelku bavila. Jenže jsem neměla moc času na psaní, ve kterém jsem se realizovala nejvíc. Psala jsem po večerech a o víkendech a to mi postupně přestalo stačit.

Jak Vás poprvé napadlo odjet do Afriky?

V roce 2004 jsem ve škole na nástěnce objevila leták na kurz Dobrovolníci na pomoc Africe. A protože jsem ráda cestovala i pomáhala lidem, přišlo mi to jako ideální spojení. A tak jsem se přihlásila, absolvovala kurz, rok pomáhala s projekty v České republice a potom vyjela jako dobrovolník do Keni.

Africká příroda Haně učarovala, na obrázku Ngonské hory.

První nápad na knihu tedy přišel až tam?

Psala jsem už od základní školy, ale protože mě nakladatelství dvakrát po sobě odmítlo, ztratila jsem motivaci a přestala na šest let psát. K psaní jsem se vrátila právě díky cestám do Keni, protože jsem měla spoustu zážitků, které jsem toužila nějak zpracovat, a také jsem tam potkala hodně lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu. A tak jsem se do ní pustila.

Dokázala jste si potom, co vyšla, představit, že se budete vydáváním knih živit? Že budete podnikatelka – spisovatelka?

Vzhledem k tomu, jaký jsem za knihu dostala honorář a jak dlouho jsem na ní pracovala, mi bylo jasné, že jenom prodej knih mě rozhodně neuživí. Samozřejmě jsem si to přála, ale věděla jsem, že to není moc reálné. Když mi pak začali nabízet honoráře za besedy, zjistila jsem, že tím se vcelku uživit dá.

Ruční výroba suvenýrů je jedním z častých způsobů obživy místních.

A pak se narodil Váš syn Kája. I během mateřské jste vydávala jednu knihu za druhou. Jak jste zvládala skloubit psaní a péči o dítě?

První půlrok jsem kromě péče o prcka nedělala nic jiného, ale potom jsem začala postupně brát besedy a pracovat na nové knize. Většinou jsem se tomu věnovala, když malý spinkal nebo ho hlídala babička. Často jsem psala třeba i tak, že jsem seděla u počítače a Káju jsem měla vpředu přivázaného v šátku. Asi ho zvuk klávesnice uklidňoval, protože spokojeně spal. Jednou týdně jsem chodila na čtyři hodiny do coworkingového centra, kde mi dali k dispozici kancelář a malého pohlídali. Na besedy jezdil od šesti měsíců se mnou. Vlastně se mi díky třem rokům na mateřské podařilo rozjet mé podnikání. Rostl počet besed a postupně i počet lidí, kteří je navštěvují. Začínala jsem s publikem o třech lidech a dnes mi jich chodí na besedy i padesát.

Jaké největší překážky jste na začátku svého podnikání musela překonávat?

Tou největší bylo prorazit na českém knižním trhu, nenechat se odradit. Bohužel jsem právě to na začátku udělala, ale naštěstí jsem se k psaní zase vrátila. Dalším problémem bylo si udělat jméno, aby o mou besedu měl vůbec někdo zájem. Ze začátku jsem na ně jezdila bez nároku na honorář a platila si i cestovné. Přesto se stávalo, že mi knihovny na mou nabídku neodpověděly buď vůbec, nebo negativně. Hodně jsem se také musela věnovat marketingu v médiích. Jenže na nějakou neznámou Hindrákovou nebyl nikdo zvědavý. A tak jsem psala do médií pravidelně, až mi občas začali odpovídat a pak se mnou dokonce i udělali rozhovor. Věděla jsem, že mé téma je zajímavé, a doufala, že se jednou chytí.

Afrika dojem zanechala i silnými lidskými příběhy, jež stálo zato literárně zpracovat a poslat dál.

Teď už se tedy jako podnikatelka vidíte?

Teď už ano. Psaní knih je v podstatě podnikání jako každé jiné, jen tolik nevydělává :-). V roce 2012 mi vyšel román Děti nikoho, 2013 Karibu Keňa, 2014 Dobrovolnice, 2015 Očarovaná, 2016 Lovci lebek a 2017 Smrtící byznys. Na listopad se připravuje vydání románu Nezlomný. Měla jsem štěstí a o mé knihy projevila zájem renomovaná nakladatelství jako Ikar, Alpress či Grada. Nyní vydávám pravidelně u Alpressu, se kterým jsem moc spokojená. Od září do dubna jezdím pravidelně besedy, a protože syn začal chodit do školky, mohu si dovolit jezdit 2–3× týdně. K tomu se ještě věnuji psaní článků do časopisů a prodeji afrických šperků.

Co se ve Vašem životě díky psaní knih změnilo?

Hodně. Mám práci, kterou miluju a hlavně za práci vůbec nepovažuju. Mám pocit, že jen dělám něco, co mě moc baví, a dostávám za to zaplaceno. Krom toho mohu pracovat z domova, práci si přizpůsobit a nemám nad sebou nikoho, kdo rozhoduje o tom, co budu dělat, a nesnaží se mě nutit do přesčasů. Když mám práce méně, mohu trávit víc času se synem a s rodinou. Také mám čas na svůj velký koníček, kterým je společenský tanec. V nějaké firmě bych sice zřejmě vydělávala víc peněz, ale to pro mě není priorita, dokud mě mé činnosti uživí. Pro mě je prioritou dělat to, co mě baví a naplňuje, a mít čas i na další věci.

Smrtící byznys je neuvěřitelnou výpovědí o černém trhu s léky, který zabíjí africké děti i dospělé.

Jaké jsou zpětné vazby od čtenářů? Motivují Vás?

Ty, které se ke mně dostanou, jsou pozitivní a velmi mě motivují. Občas se u mé knihy na nějakém knižním webu objeví i špatný komentář. Dřív jsem je četla a ještě o tom s jejich autory masochisticky diskutovala, ale velmi mě to demotivovalo. Nakonec jsem se rozhodla to prostě přestat číst a netrápit se tím. Je mi jasné, že mé knihy se nemohou líbit všem. Ať je čtou lidi, kteří je číst chtějí, a kterým vyhovuje můj styl psaní. Tímto rozhodnutím jsem získala neuvěřitelnou energii, o niž jsem se předtím zbytečně obírala.

V čem všem tedy Vaše podnikání spočívá?

Když jsem se po deseti letech rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, hledala jsem způsob, jakým bych mohla Africe pomáhat dál, a napadlo mě, že by to mohlo být skrz obchod. Měla jsem spoustu kontaktů na svépomocné skupiny lidí z chudinských čtvrtí, které vyrábějí nádherné šperky, ale nemají moc možnost dostat se s nimi na zahraniční trh. A tak jsem si pořídila živnostenský list a začala jejich šperky vozit z Keni. První várka se vyprodala během měsíce a půl na besedách. Ze začátku to bylo těžké, protože jsem nevěděla, jak to při dovozu zboží funguje. Všechno jsem se nakonec naučila, i když někdy to bylo opravdu o nervy.

A protože mi pak čtenářky psaly, že by rády měly možnost zakoupit si šperky i jinde než na besedách, vymyslela jsem internetový obchůdek Dárky s myšlenkou. Několik dní jsem strávila tím, abych se naučila pracovat s e-shopem, a nakonec jsem přes něj začala prodávat i své knihy. Je to výrazně jednodušší než přes webové stránky.

Pomáhat Africe se dá i jinak než v místě. Hana Hindráková si vlastní cesty našla.

Jaké jsou Vaše podnikatelské cíle?

Samozřejmě nová kniha, na které začnu pracovat po vydání románu Nezlomný. A také bych chtěla rozšířit prodej šperků. Právě řeším jejich nákup od jedné ženy z chudinské čtvrti z Madagaskaru a ráda bych svou nabídku rozšířila i o šperky z jiných afrických zemí, než je Keňa. A za čtyři roky si chci ke čtyřicátinám dát dárek v podobě výstupu na Kilimandžáro.

Co byste vzkázala čtenářkám, které si nejsou jisté, zda se na volnou nohu pustit, nebo ne?

Poradila bych jim, že strach je přirozený, ale je potřeba ho překonat. Já jsem se také hodně bála, když jsem tehdy dávala výpověď v hotelu a šla z jisté práce s pravidelným příjmem do obrovské nejistoty, jakou psaní bezesporu bylo. Ale stálo to za to a nyní bych už rozhodně neměnila.

Více o knihách Hany Hindrákové se dozvíte na jejích webových stránkách. Já jí přeji hodně štěstí s knihami a ať je ve svém podnikání i nadále tak úspěšná a spokojená. A doufám, že Vás, milé čtenářky, její příběh inspiroval. Stará známá pravda přece říká, že když se chce, všechno jde :-).

Foto archiv Hany Hindrákové.

Příběhy ze života úspěšných podnikatelek Vám jako inspiraci pro Vaše podnikání přináší Alexandra John, autorka úspěšné knihy Sama sobě šéfem a interaktivního online kurzu Sama sobě šéfem aneb Podnikatelkou za 30 dní.