Vlastu (47) jsem naživo nikdy nepotkala. Přesto jsme spolu v posledních týdnech hodně komunikovaly a troufám si říci, že jedna druhé dost zasáhly do života. Vlasta totiž absolvovala můj videokurz a po jeho skončení mi napsala krásný e-mail, o který bych se s Vámi (samozřejmě s jejím výslovným svolením) ráda podělila.
Není hezčí pocit, než když vidím, že moje práce má smysl – a to bych přála i každé z Vás.
„Milá Alexandro,
nedá mi to a musím Vám napsat. Je mi 47 let a jsem již několik let v invalidním důchodu. Kvůli problémům s ploténkami a několika operacím zad jsem totiž velmi špatně pohyblivá a většinu času odkázaná na invalidní vozík. Moje vyhlídky nejsou příliš růžové, vím, že normálně chodit už nikdy nebudu, a tak mám za sebou i poměrně dlouhé psychicky náročné období, plné depresí a skepse, že už jsem k ničemu, že nemůžu být nikomu užitečná a něco ve svém životě ještě dokázat.
Ačkoliv Vy sama často zmiňujete, že mnoho žen, které chtějí začít podnikat, se netkává s přílišným pochopením svého okolí, já mám alespoň v tomto ohledu velké štěstí. Můj přítel byl naopak ten, kdo se celou dobu snažil mi pomoci najít něco, co by mému životu dalo smysl a mně pocit výjimečnosti či důležitosti.
Když začal poprvé mluvit o tom, že bych si mohla založit živnost a v něčem podnikat, neuměla jsem si to představit. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, a nenapadalo mě ani, v čem bych mohla být tak dobrá, abych to mohla za peníze dělat. Pak mi dal k Vánocům dárek, o kterém jsem nejdřív nevěděla, co si mám myslet. Poukaz na Váš videokurz Jak se stát podnikatelkou za 30 dní.“
„Zpočátku jsem to považovala za bláhový nápad, ale nechtěla přítele zklamat. Připadala jsem si stará na to, abych s čímkoliv novým začínala.
První lekci jsem si pouštěla několikrát. Poprvé jsem totiž ještě byla dost skeptická, ale zůstal ve mně takový ten pocit, že se to nezdá nereálné. Po dalším zhlédnutí jsem si už zapisovala odpovědi na Vaše otázky a překvapivě zjistila, že předpoklady pro to, stát se podnikatelkou, splňuji a že mě dokonce ta představa láká.
Myslím, že to bylo tím, jak šly všechny informace v kurzu krok za krokem za sebou zcela přirozeně, tak jak je můj mozek postupně přijímal a s tou myšlenkou si víc a víc pohrával. Byly srozumitelné a dávaly mi smysl.“
„Stále jsem ale neměla jasno v tom, do čeho bych se se svým hendikepem mohla pustit. Pak ale přišla druhá lekce a já si podle instrukcí vypsala, co umím, v čem jsem dobrá, co mě vždycky bavilo, k čemu mám vhodné předpoklady a zároveň možnosti.
A najednou to přede mnou leželo černé na bílém! Jakmile jsem si zakroužkovala, co se mi prolíná odpověďmi, zjistila jsem, že moje podvědomí to celou tu dobu ví, jen to chtělo šikovně vytáhnout ven.
Vždycky jsem ráda šila, pletla a háčkovala. Dokonce jsem dřív i paličkovala krajky, ale na to už nemám šikovné prsty. Moje dcera si ale dodnes pochvaluje tepláčky a mikinky, které jsem ušila vnoučatům. Děti rostou tak rychle, a když jim něco koupíte, za chvilku je jim to krátké. Nevím, jak ostatní děti, ale ty naše si nějaký kousek často oblíbí a pak se ho nechtějí vzdát, i když jim z toho lezou ruce i nohy.
Už léta tedy šiji svým vlastním vnoučatům takové oblečení, které ve chvíli potřeby vcelku snadno nastavím. Je totiž skládané z různobarevných kousků teplákoviny a ten poslední díl jednoduše odpářu a přišiju nový, o něco delší. Samozřejmě je po čase třeba vyměnit mikinku i za širší, ale stejně tak dokážu podstatně prodloužit životnost toho oblečení, protože děti rostou rychleji do délky, než do šířky.“
„Ale abych to zkrátila. Prostě jsem se nakonec odvážila a zeptala dcery, jestli by neměly o takové oblečení zájem i její kamarádky – abych zjistila potenciál svého nápadu na trhu, jak jste mě naučila v kurzu 🙂.
A představte si, co jsem se dozvěděla! Prý ji o to několik z nich už mnohokrát žádalo, ale ona mě nechtěla zatěžovat, když mám takové zdravotní problémy. Vysvětlila jsem jí, že sezení u šití mi nijak nevadí a víte, co? Dneska už mám za sebou několik zakázek a před sebou poměrně dlouhý seznam čekatelů 🙂.
Přestože teď v podstatě nevím, kam dřív, čas na tento e-mail jsem si ráda udělala. Vám a Vašemu kurzu totiž vděčím za to, že jsem si našla svou cestu a odvahu se po ní pustit. Už vím, že nejsem zbytečná!
Z celého srdce děkuje a víc takových spokojených žen přeje,
Vlasta”
Nemám co dodat. Takovéto zpětné vazby jsou k nezaplacení.
A jak Vám pomohl můj kurz či kniha? Podělte se se mnou, uděláte mi tím velkou radost, stejně jako Vlasta.
Podělte se o její příběh se svými známými, dost možná pomůžete změnit jejich život, jako ho Vlastě změnil její milující partner.
S láskou,
Alexandra.