Příběh: Peníze mi udělaly doma peklo

Veroniku (31) jsem potkala na obchodní schůzce v hotelu, kde jsem dojednávala komisní odběr broušených předmětů z naší sklárny. Donesla mi tam totiž kafe. Předtím se na mě na recepci samozřejmě mile usmívala a ochotně mě uvedla do zasedací místnosti, mluvila tak akorát, ani málo, ani moc, zkrátka dokonalá recepční. Až později jsem zjistila, že to není tak docela pravda.

Nevíte, kde vzít počáteční kapitál pro Vaše podnikání? Volte obezřetně!

Nejspíš bych se o ní víc ani nedozvěděla. Po ukončení jednání bychom si u recepce popřály hezký den a já bych její příběh nikdy neslyšela. Nebýt toho, že ji manažer hotelu v půlce hovoru k naší schůzce přizval.

„Veroniko, vy znáte naše hosty nejlépe. Nemohu se rozhodnout, co pro náš obchůdek se suvenýry vybrat. Jaký sortiment byste viděla jako nejlépe prodejný?“

Mladá žena po této otázce úplně rozkvetla a rozpovídala se o typické klientele hotelu. Velmi správně zvolila zlacené zboží pro zákazníky z ruských zemí a Itálie, střídmější a vyšší skleničky pro Francouze a klasické tvary s jemnějším zdobením pro turisty z Velké Británie. Nakonec se sama zeptala na menší kalíšky pro hosty z asijských zemí.

Klienty je třeba znát, abyste věděla, co se právě jim může líbit. Foto: Gold Crystal

Díky jejím perfektním znalostem jsme objednávku vybavili opravdu svižně, a jak se mělo později ukázat, i velmi správně. Prodeje tohoto hotelu se k oboustranné spokojenosti velmi brzy staly více než zajímavými.

Přesazená květina, která vadne

„Máte skvělý odhad na lidi,“ pochválila jsem Veroniku, sedící zpět za recepčním pultem, když jednání s manažerem skončilo. „Evidentně jste člověk na svém místě,“ ocenila jsem ji, ačkoliv mi přišlo trochu škoda, že tak schopná žena vydělává na někoho jiného, a ne sama na sebe. Ale ze zkušenosti vím, že ne každý se na samostatné podnikání cítí a hodí.

„Děkuji vám,“ odpověděla sice pevným hlasem a s příjemným úsměvem, nicméně mi neušlo, že jí přitom přes tvář přelétl malý stín.

„Jak dlouho tuhle práci děláte?“ zajímalo mě, protože jsem cítila, že je za tím víc.

„Tady jsem druhým rokem, ale s lidmi jsem pracovala vždycky. Měla jsem takový malý obchůdek,“ teď už posmutněla natolik, že nebylo pochyb o tom, že toto není její vysněná pozice.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl jedné a můj žaludek už hlásil, že jsem na něj pro samou práci zapomněla.

„Kdy máte pauzu na oběd? Nechtěla byste mě doprovodit, ať nemusím jíst sama?“ navrhla jsem sympatické ženě, jejíž příběh mě zajímal.

„Zařídím si to,“ věnovala mi další ze svých příjemných úsměvů a zavolala kolegyni, aby za ni zaskočila.

Jako ryba ve vodě

Veronika se u oběda rozpovídala o krámku, který téměř čtyři roky provozovala. Prodávala v něm bytové dekorace a dárky, sama si přitom vyhledávala zboží v zahraničních kolekcích a tvořila i vlastní sady a balíčky podle toho, co k sobě ladilo.

Ve svém krámku se Veronika cítila jako ryba ve vodě. A podnikání jí šlo skvěle.

Měla naučené klienty, kteří si s dárky pro kohokoliv už nemuseli lámat hlavu, protože ona jim vždycky dokázala skvěle poradit. Zajímala se o osobu obdarovávaného tak dlouho, až měla pocit, že ho sama zná a ví, co ho potěší. A uměla se skvěle trefit, takže se jí zákazníci rádi vraceli.

Dokonce je naučila chodit s předstihem, aby měla případně čas vhodný dárek vyhledat a nechat ze zahraničí dopravit. Jakmile si byla jistá, že ví, co hledá, neustala, dokud to nenašla a přesně to neodpovídalo jejím představám.

„Byla to taková trojí radost,“ zářila jako sluníčko, když na ty časy vzpomínala. „Já jsem se těšila z toho, že spokojený zákazník vidí radost člověka, jemuž dárek věnoval.“

„To zní jako skvělý podnikatelský záměr a vy jste se na to určitě dokonale hodila. Co se stalo?“ přešla jsem k jádru pudla, ačkoliv jsem si byla dobře vědoma toho, že jí z očí seberu ty plaménky štěstí.

„Musela jsem ho zavřít, mám dluhy,“ konstatovala zvadle a její radost byla tatam.

Peníze jsou špatný pán

Nešlo mi do hlavy, když byly její obchody tak úspěšné, jak se mohla zadlužit. Leda by snad měla špatně nastavený systém marží? Nebo neutáhla příliš vysoký nájem, když měla krámek v centru města?

„Obchůdek jsem si chtěla zařídit hned po škole. Mám sice vystudovaný marketing a management, ale do žádné kanceláře jsem se zavřít nehodlala. Neměla jsem ale žádný počáteční kapitál,“ začala mě Veronika uvádět do děje a mně pomalu svítalo.

Počáteční kapitál je vždy lepší půjčit si jinde než v rodině. Nedělá to dobrotu!

„Od koho jste si půjčila?“ zeptala jsem se přímo a tušila, že odpověď se mi líbit nebude.

„Od přítele,“ potvrdila mladá žena mé obavy. „Respektive od jeho matky, on také žádné volné rezervy neměl, byli jsme oba mladí.“

Uměla jsem si spočítat, že dvě a dvě jsou čtyři.

„Ještě spolu jste?“ položila jsem jí tedy další otázku na tělo. Cítila jsem, že je ochotná mluvit otevřeně a nijak se jí tím nedotknu.

Když zakroutila hlavou, nepřekvapilo mě to. Často před podobnými půjčkami varuji, ve výsledku to většinou nadělá více škody než užitku.

„Takže jste se rozešli a vy jste musela celou částku najednou vrátit?“ odhadovala jsem možný scénář.

„Přesně naopak,“ překvapila mě ale Veronika. „Jeho matka, když viděla, že se mému obchůdku daří, čím dál častěji připomínala, že je to její zásluha, protože nebýt jí a jejích peněz, žádný bych neměla. Tlačila na mě, kdy jí to všechno vrátím, a přitom jsme měli dohodnutý splátkový kalendář, který jsem přesně dodržovala. Ona mi ale neustále předhazovala, že si určitě vydělám dost a mohla bych platit víc. Já jsem ale zbývající zisk potřebovala investovat do nákupu dalšího zboží, sortiment se musel točit a měnit, abych si zákazníky udržela.“

Znovu jsem ji pochválila, ačkoliv přerušovat jsem ji nechtěla. Sama se ale na chvíli odmlčela.

Z ráje rovnou do pekla

„Nakonec se rozhodla, že krámek je stejně její jako můj, a chtěla, abych ji v něm zaměstnala a ona si tak mohla přivydělat k důchodu. Bohužel i mému příteli to přišlo jako skvělý nápad a zlobil se na mě, že mně ne. Hádali jsme se kvůli tomu čím dál víc, až jsme si řekli pár hodně ošklivých věcí a rozešli se,“ pokývala smutně hlavou.

Byznys a vztahy se nemají míchat. Ve výsledku to často způsobí minimálně dohady, ne-li rozchod.

„Musela jsem si pak půjčit znovu, abych jeho matku vyplatila. A to si nakonec řekla ještě o úrok, když už bylo jasné, že ze mě nebude její snacha. Cizí lidi si prý zadarmo nepůjčují,“ dodala hořce.

„A tentokrát to bylo od koho?“ zbystřila jsem, zda Veronika svou chybu nezopakovala.

„Od banky. Nehodlala jsem znovu riskovat takové dohady. Už nikdy bych si od nikoho známého ani z rodiny nepůjčila. V bance jsou od toho. Tam je to čistě obchodní vztah, který má jasná pravidla. Bohužel jedním z nich bylo i to, že jsem se musela nechat na dobu neurčitou zaměstnat, abych měla pravidelný příjem a bylo tak jasné, že budu mít z čeho splácet,“ osvětlila, proč jsem ji potkala na recepci.

„To pro vás muselo být těžké, ze zcela samostatného podnikání najednou jít do zaměstnaneckého poměru, mít šéfa a pevnou pracovní dobu,“ chápala jsem, čeho se vzdala.

„Tak, pevné hodiny jsem v krámku měla také, a to poměrně dlouho do večera i o víkendu, aby to vyhovovalo zákazníkům. To mi spíš chybí možnost se ráno déle vyspat,“ přiznala s úsměvem. „A to ostatní?“ podívala se na mě najednou pevným odhodlaným pohledem. „To je jen dočasné. Ještě 16 měsíců to vydržím, pak bude půjčka splacená.“

Znovu a lépe

Její přesvědčení a disciplinovanost jsem musela obdivovat. Nejen, že každý měsíc ze svého platu recepční bance uhradila řádnou splátku úvěru, ale zároveň si dávala další peníze stranou, aby mohla zbytek doplatit mimořádnou splátkou. Měla to přesně naplánované a spočítané.

Víte-li, co chcete, jedna prohra Vás neporazí. Je třeba za svým snem jít!

„A pak začnu znovu. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to podruhé,“ prohlásila pevně. „Prostory pro obchod budu hledat kousek dál od centra, kde bude stále ještě dobrá dopravní dostupnost, ale výrazně nižší nájem. Však klientskou základnu už mám, tu jsem si podržela. I když o některé tou pauzou jistě přijdu, spousta z nich mi i teď píše, že už se těší, až zase budu fungovat.“

Udržovat s nimi kontakt bylo víc než prozíravé. Veronika stále prokazovala, že má podnikatelského ducha v sobě.

„Ještě stále řeším, kolik vlastně budu potřebovat peněz do začátku, a kde bude nejlepší je získat. V tom zatím úplně jasno nemám. Ale ve volném čase pracuji na webových stránkách, připravuji e-shop s poradnou. To byste nevěřila, kolik lidí je bezradných, když mají pro někoho blízkého vymyslet dárek k Vánocům či narozeninám.“

„Ale věřila,“ zasmála jsem se tentokrát já. „A hlavně pro muže, který má všechno a nic nepotřebuje! To mě jednou zničí…“

„Jestli chcete, ráda vám s tím pomůžu,“ nabídla mi Veronika, která už se musela zvednout k odchodu, protože jí končil čas vymezený na oběd.

„Domluveno,“ mrkla jsem na ni. „A já na oplátku pomůžu vám.“ Věnovala jsem jí výtisk své knihy Sama sobě šéfem. „Mrkněte hlavně na kapitolu o tom, kde vzít peníze do začátku. A když si nebudete jistá, zavolejte mi, ráda vám poradím.“

Jsem pevně přesvědčena, že Veronika už podruhé takovou chybu neudělá a brzy z ní bude zase úžasná podnikatelka. A co Vy? Máte už své vysněné podnikání, nebo se teprve chystáte ten krok udělat? Podělte se o své zkušenosti v komentáři a o tento článek s dalšími ženami, jimž by mohl pomoci neudělat osudovou chybu.

S láskou,

Vaše Alex